Spouštění nové skládačky má specifický rytmus. Otevřete krabici, posloucháte uspokojivé šustění kartonových kousků narážejících na stůl a obracíte je jeden po druhém. Pro drtivou většinu luštitelů je další krok nesmlouvavý: vytřídíte hrany.

Když zacvaknete poslední dílek skládačky na místo, dojde k výraznému triumfu. Opřete se, podíváte se na kompletní obrázek a pocítíte vlnu uspokojení. Pravděpodobně jste strávili hodiny – možná i dny – shrbení nad stolem, tříděním stovek kartonových tvarů, abyste sestavili krásnou krajinu nebo složité umělecké dílo. Ale téměř okamžitě následuje otázka: 'Co teď?'

Pravděpodobně jste strávili deštivé nedělní odpoledne shrbení nad stolem a tříděním stovek kartonových kousků. Specifické uspokojení je v nalezení dvou tvarů, které do sebe dokonale zapadají. Ale když jste dávali dohromady onu krajinu nebo slavný obraz, přestali jste se někdy ptát: Proč se tomu vlastně říká skládačka?

Konečně jste to našli – dokonalý obrázek. Možná je to poklidná krajina švýcarských Alp, pulzující koláž starých obalů od cukrovinek nebo složitý přechod, který vypadá neuvěřitelně obtížně. Koupíte krabici, uklidíte z jídelního stolu a vysypete kousky. Ale pak vás náhle zasáhne: tato hádanka může být větší než váš stůl.

Se zaklapnutím posledního dílku 1000dílné skládačky na místo přichází specifický druh zadostiučinění. Opřete se, obdivujete celý obraz a cítíte pocit úspěchu. Ale téměř okamžitě následuje otázka: 'Co teď?'